THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
U nitrianskych „potratov“ je všetko po starom. Neviem si vlastne ani predstaviť, čo by sa eventuálne mohlo zmeniť – ABORTION nie sú NAPALM DEATH (i keď obdiv k britským legendám Lepra a spol. nezakrývajú), ktorých bývalí i súčasní členovia sa rozliezli do desiatok projektov, pokrývajúcich snáď všetky žánre a štýly. Od Broadrickovho ambientného projektu FINAL až po Emburyho hosťovanie v ANAAL NATHRAKH.
Na „The Gonzo Music“ – s tentokrát mimoriadne vydareným a „správne“ nevkusným obalom v duchu názvu vydavateľa tohoto počinu – sa nachádza predvídateľne vysoký počet 22 trackov: Leprov v našich končinách ťažko zameniteľný vokál prekrikuje jednoduché, veselé a skočné grindové riffy s obligátnym punkovým feelingom (prirodzene najvýraznejším v coververzii „Mad Man“ od kultových D.R.I.) a len občasným pribrzdením, ktorým je poznamenaná najmä záverečná, valivá inštrumentálka „Hymns For All Slaves“. Presne tak, ako ste zvyknutí.
Tí, ktorí v old-school grinde hľadajú nekompromisný pohľad na svet okolo nás, sa môžu zamyslieť nad heslovitými, kritickými a ironickými textami v lámanej angličtine (nejde predsa o formu, ale o zdelenie, že?) a tí ostatní sa pobavia nad početnými úryvkami zo slovenského dabingu Gilliamovho úletu „Strach a hnus v Las Vegas“, ktoré v duchu tradície načatej na starších doskách ABORTION oddeľujú jednotlivé skladbičky.
To, že táto recenzia je takmer presnou kópiou článku o predchádzajúcom záseku leprovcov „Gonna Be Worse“ nie je náhoda – oba albumy sú nemenej podobné, svojou formou aj obsahom. Na záver však treba dodať, že predpoveď v názve predošlej dosky sa nevyplnila. Rozumná polhodinová stopáž je aj napriek istej monotónnosti znesiteľná a ak disponujete potrebnou dávkou nadhľadu, dokonca miestami pobaví.
Rozumná polhodinová stopáž je aj napriek istej monotónnosti znesiteľná a ak disponujete potrebnou dávkou nadhľadu, dokonca miestami pobaví.
5,5 / 10
1. My Country
2. Thanks For Enemies
3. Everybody Gets What He Deserves
4. Asimilation Or Die
5. All Hands On Albion
6. Anti-Team Player
7. Natural Evolution
8. My Empty Life
9. Great Slavic Bullshit
10. 13th Crusade
11. Who Controls Gods?
12. Temples For Gods... Refuges For People
13. A Hero Died
14. Burn Paris, Burn
15. Who Cares (cover FILTHY CHRISTIANS)
16. Unexpected Gifts From Heaven
17. Search For God
18. Don Quijote de la Punk
19. Don't Say It Aloud
20. Shopping Center King
21. Mad Man (cover D.R.I.)
22. Hymns For All Slaves
No Lives Matter (2020)
All You Need Is Hate (2017)
Konvert (2014)
The Gonzo Music (2006)
Gonna Be Worse (2004)
Have A Nice Day (2002)
The Truth Hurts (2000)
We Never Forget!! (2000)
Murdered Culture (1998)
Charity (1997)
Sense Of Humor (1996)
Godmaggots (1993)
Impurity... Perversity... Love?? (1992)
Album, ktorý si zaslúži pozornosť!!!
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.